Josefské sympozium – tradice a vize

Po více než desítce úspěšných ročnících lze již bez nadsázky hovořit o tradici. Josefské sympozium pořádáme pravidelně již od roku 2010. Akci jsme neuskutečnili pouze v období covidové krize.

Leč tradice jsou různé. Některé v sobě nosí staletí a staletí a jen jemně se odráží v pravidelnosti a rozmanitosti lidského života. Jindy, jako o té, o které budu psát, přičemž jeho délka ve srovnání s tradicí formovanou staletími a věky je tak nepatrná a pomíjivá jako zrnko písku ke dnu mořském. Tradice, o níž bude řeč, je oním malým nenápadným zrnkem, jenž hledá své místo ve velkém pískovišti historické paměti národa.

Možná úvod zní příliš nadšeně a přehnaně literárně, pokud se má týkat setkávání a diskuse odborníků. Může to tak připadat tomu, kdo by chtěl jen a jen dostat informace o tom, co se kde a kdy konalo. Kdo tam přišel a o čem se tam hovořilo. Jenže to je i není důležité. Jiný možný pohled a přístup, kterým se téma uchopí, je ten, že se bude psát o myšlence, která se vyvíjela a formovala v onom uplynulých let. Kam dospěla a jak by se chtěla dále rozrůstat a formovat. A co tento růst provázelo a co to přineslo.